Nejvyšší kněz měsíčního boha vstoupil do nitra pyramidy spolu se svými otroky, noshledy a mocnými artefakty. Konečně nastala správná konstelace hvězd. Artefakty nabité prastarou silou Dávných rezonovaly a přiváděly necvičené vědomí otroků k šílenství. Velekněz tento jev nevnímal, oni splnili účel. Panovník nechal postavit tenhle skvostný monument v myšlence, že to bude jeho hrobka, pravý význam mu zůstával skryt.
Artefakty mocné zapomenuté síly byly zasazeny do podstavců a zároveň propojeny. Nedbajíc šílenství svých posluhovačů začal se zaříkáváním. Poslední věc kterou viděl než přešel do tranzu, byla duševní agónie ostatních následníku a jejich ničené vědomí se metaforicky odráželo na zraněních, která způsobovali sobě a ostatním.
Křik ustal, světlo jakoby se do dálky ponořilo a jediné co bylo cítit byl tlak. Tlak tonoucího se muže, chtíče se nadechnout z plných plic s vědomím, že jeho pud by ho zabil. Takhle unikla veleknězi mezi prsty realita. Najednou se zdála být tak nestabilní. S hrůzným myšlením zjistil, že je jednoduché rozbít i ty největší jistoty jako je život, smrt, víra a šílenství.
Kolem kněze přestal existovat čas a prostor. Koutkem mysli zahlédl, jak království kterému sloužil se rozpadá v prach pod chodidly divokých jižních kmenů. Jak se z kmenů stává říše jenom proto, aby mohla ustoupit ještě mocnější, která se svou vlastní vahou rozpadla a znikla z ní ještě zvrácenější společnost. Fascinující sociální potravní řetězec, kdy se stává z predátora kořist a velepredátora jenom mršina, kterou se krmí ohavné červy, aby mohly metaformovat do překrásného tvora.
Najednou povstaly civilizace s mocnými kouzly, které ani on neznal. Magie schopná zabít jiného člověka pouhým mrknutím oka, bez složitých procedur a zaříkávání. Artefakty, tak mocné, že umožňují jejich nositeli létat a ničit celá města jako hrad z písku.
Jeho mysli se otřásala v základech najednou se cítil, tak slabý. Potlačil vědomí a soustředil se dál na rituál. Mezitím civilizace padli pod vetřelci z hvězd s ještě mocnější magií. A zotročili cělé národy pod svojí nadvládu. Po několika letech nejspíš bohové zasáhli a zničili celý povrch planety mocným plameným úderem z hvězd a to byl konec.
Kněz potlačil sklíčenost a znova se soustředil na vyvolávání. Se zničené planety se řinuli gejzíry lávy, připomínajíc krvavý nářek. Nakonec prach a oheň spláchla voda a byl klid. Dlouho se nic nedělo. Planeta zemřela. Bohové ji opustili nadobro.
Pak to začalo znova. S velkých oceánů se vynořili noví tvorové, nové rostliny zaujmuly prázdné místo na zemi. To nebyl zánik, nebo trest bohů. Jen se jim jejich dílo přestalo líbit, tak stvořili nový život, jako malíř z nového plátna nakreslíc obraz hezčí než ten předchozí a pořád dokola, tak se cyklus opakoval.
Velekněz se už dostal na hranici vstřebávání všech lidských bytostí. Jeho vědomí nedokázalo unést ani jediný vjem navíc, tak ignoroval dění kolem, spíše podvědomně než úmyslně, jeho vědomí se snažilo chránit a proto se soustředil na jedinou věc, ve kterou doufal,v rituál.
Kolem něho se opakovalo stále to samé dění, jenom tvorové, byli jiní. Celé to připomínalo zvrácenou divadelní hru, jenom herci se měnili.
Nakonec i bohové umřeli a nastala prázdnota. Žádný se smyslů nic nevnímal, ani základní ani ostatní, které jsou v lidském vědomí schované. Ta prázdnota nepůsobila nijak. Nevyvolávala smutek, nostalgii, šílenství, ani prázdno v duši. Jenom chladný fakt, že tu je.
Najednou se jako gong rozbuší celá realita kolem I uvnitř kněze. Otevře oči a zjistí, že stojí uprostřed obřadní síně v pyramidě a neuplynul ani den, dokonce ani krev na stěnách nezaschla. Mocný artefakt, symbol síly Dávných silně dunil až rozvlnil kolem sebe prostor a celá místnost se zdála býti pod hladinou. Najednou se vynořil z artefaktu orb, který pohltil veškeré světlo a následně vybouchl.
Neznámá síla usměrnila výbuch do stran, což zapříčinilo rozmetání celého monumentu po okolí. Díky tomuto odklonění zůstalo vše, co bylo v místnosti na svém místě, dokonce ani tlaková vlna ji nezasáhla, jako by byla mimo prostor.
Orb mezitím změnil tvar a velikost a s hlubokou rezonancí se roztříštil po okolí. Střepiny po dopadu změnily na daném místě čas. Několik střepů dopadlo na knězovu levou ruku, kterou se chránil před oslnivým výbuchem a se zděšením výrazem a křikem sledoval uhnívající maso na ruce. Nikoliv jedem, ale stářím. Podobný osud potkalo několik mrtvol, nebo napůl mrtvých těl v oblasti až vypadaly jako mumie.
Z orbu se vynořil chuchvalec přetékající hmoty. Neustále měnila tvar, jako by bylo obtížné v téhle realitě setrvat. Pohyb se ustálil do pravidelných temp a uprostřed se zformovalo něco připomínající oko.
Prostorem se šířilo štěbetání vycházejíc odnikud, ale instinktivně se připisovalo tvoru z jiné reality. Štebetání a dunění se zformavalo do zvuku, který nepřipomínal nic známého, ale v nitru šlo cítit, že se jedná o starý jazyk, kterému rozumí vše.
Zvuk změnil tóninu a zajel do sotva slyšitelných výšin a kněz si zakryl uši, I když věděl, že zvuk vychází spíš z jeho mozku, ne že se snaží dostat dovnitř. Z nosu, uší a očí se mu začíná téct krev a se zlomeným hlasem šílence vykřikne: "Chtěl jsem získat dar vědění…".
Zvuk ustal a změnil se v tiché předení, které se odráželo kolem kněze.
"Já vám sloužím celý svůj život..." vykřikl a otáčel se kolem sebe, aby zjistil původ toho zvuku.
"Já..." znovu zaplnil celý prostor pisklavý zvuk a kněz se svalil s brekem na zem a snažil se dostat přítomnost Dávného ze své hlavy, stejně marně jako se snaží hořící člověk se uhasit.
S krvavou pěnou u pusy vykřikne: "Přiznávám se… nesloužil jsem ti… chtěl… chtěl jsem moc… být mocný..." Zvuk ustal a zůstala jenom ozvěna dřívější agonie, která přešla do něčeho neznámně uklidňujícího.
"Ty mi dáš vědění? Ale proč? Protože mám sílu. Sám na to přijdu? Časem. Přijímám nabídku ó mocný." Rozhovor byl přehlušen silným třeskem a oko upřelo svůj pronikavý pohled do nitra knězovi mysli.
Příčetnost a myšlení bylo tříštěno, aby mohlo zformováno a následně znovu rozbyto, stejně jako když mistrný kovář kuje surové železo, aby z něho vznikl mistrný měč. Jeho tělo s vzmítalo v nepřestávajícíh křečích a s křikem šílence se snažil vstřebat přítomnost Dávného. Těch pár zrnek v přesýpacích hodinách se přeměnilo ve věčná muka nebrající konce. Zničehonic bolest ustoupila a zbyla z ní jenom hořká stopa a prázdnota v mysli, která se zdála být prostorná a připravená na nové vědění.
Najednou kněz pochopil, že přítomnost Dávného je v naší realitě takhle proměnlivá, protože lidské ubohé smysly nedokáží zachytit jeho dokonalost. Všechny artefakty a zaříkadla mu dávala smysl a začínal chápat složité vzorce veršů a zaříkadel.
Prostorem zaznělo dunivé mručení a kněze obklopila temná aura. Jeho tělem projelo silné mravenčení, které sílilo. Snažil se nehty zbavit nepříjemného pocitu pod kůží, ale nehty protrhly jeho kůži jako pergamen a pod ní spatřil se hemžit ohavné brouky. Snažil se jich zbavit, ale maso odpadávalo a stávalo se potravou a inkubátorem pro další brouky. Jeho zrak se zakalil, když mu do očí nakladli další larvy a celé jeho tělo bylo požíráno zaživa. Chtěl křičet, ale jeho hlasivky byly rozpadlé, tak se mlčky vznášel ve své agónii.
Jeho tělo se rozpadlo, ale jeho mysl zůstala. Pak s duněním Dávný zmizel a roj, co byl dřív velekněz, zůstalo v troskách pyramidy. Uvědomil si, že tohle je dar. Díky tomu, že jeho vědomí je společné pro celý roj, může získávat vědomosti rychleji. Během půl dne prozkoumal všechny alchymistické substance a jejich vlastnosti. Pokud jeden z mnoha při tom úkonu umřel, zkušenost byla zaznamenána do společného vědomí a byl nahrazen.
Postupem času získal vědomosti na to jak vytvářet nové sebe sama a jak jednotlivé části kombinovat do složitějších bytostí, aby mohl manipulovat s přístroji. Zjistil, že Dávní našli kouzlo, jak rozprostřít vědomí mezi více bytostí a překonat všechny limity. Když jedna část umře, nebo zešílí, tak je odstřihnuta, ale jeho myšlenky jsou zpracovány.
Kněz vyslal část zkoumat do dalekých zemí na severu , část poslal po oceánu. Zjistil, že se v jeho světě nachází další tři kontinenty, s neznámými národy a ne všechny jsou lidské. Pochopil význam bohů a shromáždil vědomosti o všech artefaktech.
Po dlouhých letech zjistil vše o svojí realitě a proto znovu vyvolal Dávného, aby ho požádal o artefakt, který otevře bránu do jiných realit. Zjistil, že artefakt v tomto světě nemůže být skut, tak byl odkázán na tuto možnost. Dávný otevřel bránu času a prostoru. Kněz telepaticky pomocí prastaré mluvy požádal o přístup do jiných realit a vyšších dimenzí. Odpovědí bylo zvučné uklidňující dunění. Kněz otevřel své vědomí a ucítil přítomnost dávného ve své mysli, jak třídí a upravuje jeho vědomosti. Po dvou dnech strávených v jeho vědomí ustoupil zpět do své reality.
Kněz cítil ve své mysli myšlenku, která nesla odkaz od Dávného a pečlivě ji prozkoumal. Celé jeho vědomí se zachvělo v návalu šílenství a zla. Byl podveden. Dávný ho využil, aby nasbíral vědomosti o jeho světě, kde sám nedokázal dlouhodobě udržet svoji formu. On sám byl součástí kolektivního vědomí Dávného. Pouhý sluha stejně jako jeden z těch brouků co on ovládal.
Jeho mysl dále žíznila po vědění a stejně jako kobylky, které se při bohaté úrodě přemnoží, aby se pak navzájem mohly požrat, tak jeho vědomí pohlcovalo samo sebe, dokud nedosáhlo velikosti, které mají prvoci. A jeho nesmrtelná schránka se stala jeho vězení a matný odkaz na velikost jeho vědomostí jeho zamřížovaným oknem.